Energie Cottbus - Wismut Aue
Už se pomalu stává tradicí, že poslední detaily akce dolaďujeme u pivka a tentokrát tomu nebylo jinak. Sraz byl určen na hlavním nádraží v 7:00. Tradicí se začíná stávat i to, že všichni dorazíme na sraz včas. Dokoupíme poslední zásoby na dlouhou cestu a vyrážíme. Ještě než vyjedeme z Prahy, tak se nás průvodčí snaží přesvědčit, že máme špatné jízdenky. Nám, zkušeným fotbalovým harcovníkům bude vykládat, jak máme a nemáme jet. Hanba. V prvním přestupním bodě následuje rychlá pauza na cigárko, během které je jeden z fanatiků sprdnut za to, že kouří a výpravčímu se nechce vybírat vajgly z kolejiště. Průvodčí druhého vlaku se nám na první dojem též nezdá, ale zdání občas klame. Dorážíme do Varnsdorfu, kde máme delší pauzu. Náčelník je z toho tak nadšen, že se do sebe kopne pár panáků rumu. Nabízí i nám, ale my jsme gentlemani a před obědem tvrdé zásadně nepijeme. Konečně spatříme nejzásadnější slova toho dne, Pivovar Kocour, jupijajej. Zrobíme pár snímečku a vřítíme se do restaurace. Po usazení počneme vybírat z nabídky meníček. Je vybráno a během pár chvil je přineseno první pivko z kocouří nabídky a taky oběd. Po obědě máme v plánu začít degustaci toho, co Kocour nabízí. Nabídka je to solidní, názvy a popis zní zajimavě. Náčelník si ještě stačí dát to nejsilnější z nabízených produktů, který ho později solidně umrtvil. Tím degustace skončila. Rozbilo se chlazení…!!! Díky bohu jen chlazení speciálů. Tak se tedy musíme spokojit pouze s omezenou nabídkou, která čítá desitku a světlou a černou dvanáctku. Náčelník se čas od času probere z transu, cucne si větráka a zase usne spánkem spravedlivých. Z všeho toho pití dostaneme hlad a tak zčíhneme jídelák . Je nám řečeno, že je možnost dát si ještě hotovky od oběda. Tak neváháme a objednáváme si. Pomalu nastal čas zaplatit a odebrat se na zastávku, odkud nás odveze vlak do místa, kde budeme dva dny spát. Náčelník ve vlaku opět zaperlí, svýma slovama dokonce šokuje i průvodčí, !Šluknov Vyhoň!, ale na Rudolfovo Lipno Station, Super Wasser to ani zdaleka nemělo. Jsem zvědav, jestli Rudánka vůbec někdo překoná. Poslední přestup dne je opět ve Varnsdorfu. Odtud nás bus doveze až téměř před chatu. Domlouvám se, že bychom ještě na chvíli zašli na pár hrnků, ale jakmile se rozsedíme, tak už se nám stejně nikam nechce a srkáme oblíbené drinky v teple domova. Objevíme na dvd seriál Okresní přebor a jelikož se nemůžeme dohodnout, který díl pustit, tak zaútočíme na Náčelníka, ať to rozhodne. Špatně nevybral, ale bohužel toho bylo za celý den dost, tak jeden po druhém začínáme usínat. Necháme Rudánka s Náčelníkem spát v obýváku a zbytek jdeme spát nahoru. Tam se ještě snažíme roztopit kamna a jelikož jsme kluci šikovní, tak se nám to nepodaří.
Vstávací hodina druhého dne nebyla určena, tak se budíme, až se vzbudíme. Náčelník se opět nečekaně rozhoduje, že zase nikam nepojede a tak na fotbal jedeme jen ve třech. Oběd dáváme v Rumburku, zakoupíme lupeny na vlak a lehce po jedné hodině se rozjedeme směr Cottbus. V Zittau ještě kupujeme jizdenky na poslední dvě zastávky, kde nám český lístek neplatí. Dáme osvěžení před dlouhou cestou, někteří shánějí padesáti cent, jiní volají, jestli chata stojí a já to vše sleduji, abych o tom všem mohl napsat nějaký ten článek. Během dvouhodinové cesty se kromě střídání zemí, kudy projíždíme, nic, co by stálo za připomenutí nestalo. Lehce před pátou dorazíme do Cottbusu, posilníme se a pěškobusem jdeme ke stadionu. Za slabých dvacet minut volnou chůzí jsme u něj. Zde už se to hemží fialovou barvou, takže se dá očekávat vynikající atmosféra. Zakupujeme lupeny za krásných 12 Euro, kluci ze securitky nás prošmátnou a už se před náma vynoří zhruba ze ¾ zaplněný sektor. Je asi něco málo půl hodiny do úvodního hvizdu. Oba sektory začínají ladit hlasivky. Co se týče zbytku stadionu, tak protilehlá tribuna, kde je domácí kotel, je zaplněna skoro celá, do začátku zapasu se nakonec zaplní celá. Tribuny na delších stranách jsou zaplněny tak nějak skoro vůbec. Sektor Aue se do začátku zápasu zaplnil tak, že se dokonce stálo i na schodech. Konečně je tu úvodní hvizd. Ze začátku to bylo opatrnější, ale postupem času se hráči Aue dostávali do tlaku a bylo jen otázkou času, kdy padne první branka. Během tří minut padly dvě, v patnácté a osmnácté minutě a postaral se o ně jediný hráč, Frank Löning. Do konce poločasu vstřelilo Aue ještě jednu branku, kterou vsítil slovenský reprezentant Jakub Sylvestr. To už bylo na domácí moc a dali hráčům najevo, že se jim předvedená hra vůbec nelíbí. Kotel domácích začal sundavat i vlajky. Během poločasové přestávky musel trenér hráče Cottbusu pořádně seřvat, jelikož nastoupili do zápasu jako vyměnění. Aue hrálo neskutešně špatně, jako by to špatné z první půle přeneslo na hostující mužstvo. První gól na sebe nenechal dlouho čekat a domácí ožili ještě víc. Vše vyvrcholilo penaltou, kterou domácí hráč proměnil. O vzruch se také staral gólman Aue Martin Mannel svým protahováním rozhrávek, což mělo nakonec i dohru v podobě žluté karty. Rozhodčí nastavil čtyři minuty a nutno říct, že to byly hodně dlouhé minuty. Všichni jsme byli napnutí jak guma u spoďárů. Těsně před závěrečným hvizdem se odehrála i boxerská vložka, když Martin Mannel chtěl rozehrát, domácí hráč se ho snažil atakovat, což se mu nakonec podařilo a a dočkal se i odměny v podobě výstavního direktu od jednoho hráče Aue. Následovala menší strkanice, jejichž aktery hlavní sudí odměnil žlutýma kartama. K atmosféře: Od začátku jely oba kotle na sto procent, chorál střídal chorál. Několikrát sektor Aue připomněl fans Cottbusu, že jim hrozí sestup a že třetí liga je taky liga. Konečně sudí fouknul do píšťalky a kotel i hráči Aue mohli začít slavit. My se nemohli moc zdržovat, jelikož nám spojení do Čech moc nepřálo. Na nádraží jsme si zakoupili něco na cestu a spokojeni usedli do vlaku. Že se nevyplácí podcenit žízeň, jsme zjistili, když nám paní slečna průvodčí odmítla prodat pivo, protože už jsme v cílové stanici, tedy skoro. Po příjezdu do Varnsdorfu nás potěšil řidič autobusu a to tím, že jede až do Šluknova. On nejel rychle, on pouze letěl nízko. A poslední dobrou zprávou dne bylo to, že Náčelník nepodpálil chalupu. Každý jsme dali před spaním jeden hrnek a vzhledem k brzkému vstávání šli spát.
Ráno jsme si sbalili věci a šli zamířili na zastávku. Náčelník nám cestou neustale nabízel svoje větráky. Jak tam tak stojíme, projede kolem autobus. Jel v čase, kdy měl jet ten náš, ale jelikož nezastavil, nevěděli jsme že to byl on. Byl. Byla možnost počkat dvě hodiny na další spoj nebo sehnat číslo na čaukyho a jet do Rumburku taxikem. Byla zvolena možnost čauky. V Rumburaku jsme měli půl hodiny čas, tak proběhla snídaně a poté přesun k zastávce autobusu směr Praha. Během cesty se už nic, co by stálo za napsání, nestalo a tak jsme před půl 11 zastavili v Praze Holešovicích. A v tu chvíli se udála poslední Náčelníkova perla. To jsme na Florenci…??? Náčelníku, kousek vedle.
Už se zase těšíme na další výjezd. Opět, kdo nebyl, může litovat. Glück Auf…!!!
Ivan.